VMware Player v prostředí bezdiskového linuxu

Tato kapitola navazuje na kapitolu Jak vytvořit bezdiskový stroj s operačním systémem GNU/Linux která popisuje vytvoření základní infrastruktury pro bezdiskové linuxové stanice.

Instalace aplikace VMware Player v bezdiskovém linuxovém systému umožňuje spouštět a do určité míry i vytvářet virtuální stroje, které lze spouštět i na strojích, které nepodporují HW virtualizaci.

Jelikož VMware Player umí pracovat pouze se soubory, jsou virtuální disky uloženy ve vypublikovaném adresáři na NFS serveru.

Pokud chceme ve virtuálu provádět změny, které se mají promítnout u všech uživatelů, pak musíme mít možnost jej dočasně přesunout do adresáře, u kterého je povoleno přes NFS zapisovat a můžeme jej jako zapisovatelný připojit.

Úpravy a především instalace dalšího software by se měly přednostně provádět pouze tehdy, je-li virtuální stroj spuštěn přes VMware Workstation. U stroje spuštěného přes VMware Player totiž nelze provést operace, které jsou potřené pro minimalizaci síťové režie při spuštění přes NFS.

Základním předpokladem je funkční overlay. Veškerá data, která se nalézají v tomto adresáři jsou umístěná pouze v paměti počítače a při restartu se zahodí.

Při spuštění virtualizovaného stroje z překrytého NFS adresáře se změny neukládají na server, ale do adresáře /overlay/unirw.

Kapacita tohoto adresáře je daná množstvím dostupné paměti. Proto by měl být k dispozici na fyzickém stroji i swapovací oddíl, do kterého může linuxové jádro v případě potřeby část zabrané paměti odložit.

Struktura virtuálního stroje u VMware

Adresář virtuálního stroje u VMware obsahuje množství souborů několika typů, jejichž počet a velikost postupem času roste. Je proto dobré vědět, k čemu vlastně jsou a které z nich lze bez obav odstranit.

Vzhledem k tomu, že se tyto soubory přes jistý úzus mohou jmenovat různě, uvádím místo jejich jména hvězdičku. Důležitá je pro jejich identifikaci přípona.

Konfigurační soubor *.vmx

Je to výchozí textový soubor, který bývá vždy pouze jeden a obsahuje veškerá potřebná konfigurační nastavení nezbytná pro běh virtuálního stroje:

• kolik má mít k dispozici paměti
• který soubor má v sobě uložen obsah paměti, je-li stroj pouze ve stavu suspend
• který vmdk soubor tvoří poslední článek řetězu pro sestavení virtuálního disku
• a jiné...

Úpravy v konfiguraci virtuálního stroje lze provádět pouze tehdy, je-li vypnutý. Pokud běží, tak GUI stejně úpravy nedovolí, případné manuální úpravy při uspání či vypnutí virtuálního stroje stejně přepíšou.

Na manuální úpravy je třeba dát pozor. Pokud je stroj pouze uspaný, tak by se mohlo stát, že díky nevhodné úpravě v konfiguraci nepůjde spustit a díky změně může dojít k takovému poškození virtuálu, že se nebude ani možné vrátit do původního stavu.

Proto by se měl virtuální stroj přesouvat pokud možno vždy ve vypnutém stavu.

Podadresáře *.lock

Pokud existují v adresáři virtuálního stroje podadresáře, jejichž název končí příponou *.lock. Jsou to zámky, které se při korektním vypnutí obvykle odstraní.

Pokud se v adresáři vyskytují, pak to může znamenat, že je virtuální stroj spuštěný či ve stavu uspání. V případě, že stroj prokazatelně neběží, jde o pozůstatky po pádu systému, kdy se virtuál nestačil korektně vypnout.

Informace o virtualizačním prostředí *.vmxf

XML soubor, který obsahuje informace a parametry prostředí, ve kterém byl virtuální stroj naposledy konfigurován a spuštěn.

Virtuální disky *.vmdk

Formát virtuálních disků .vmdk, který používá VMware, má několik vlastností, které určují i to, jak pak vypadají soubory v adresáři virtuálního stroje.

• Virtuální disk může mít přírůstkový formát. Tj. že na disk se ukládají pouze data, nikoliv prázdný prostor. Pokud po sobě virtuální disk umí smazaná data uklízet, pak je obvykle mnohonásobně menší než deklarovaná velikost virtuálního disku. V opačném případě jeho objem roste tak dlouho, dokud nedosáhne deklarované velikosti. Pro opětovné zmenšení je pak třeba provést úklid na straně virtualizovaného stroje, a následně defragmentaci na straně hostitele.
• Virtuální disk může být rozdělen na více souborů, limitovaných maximálním objemem. Pokud je uložených dat víc než dovoluje limit, tak se původní soubor s virtuálním diskem nezvětší, ale založí se nový. Toto bylo zapotřebí především kvůli systémům FAT32 a starší verzi NTFS, které měly omezení na maximální velikost souboru. Zcela konkrétně - pokud se zcela zaplní virtuální disk s deklarovanou velikostí 10GB a limitem 2GB na soubor, tak se v adresáři objeví pět očíslovaných souborů o velikosti 2GB.
• V případě, že je u virtuálního stroje proveden snapshot, dojde k zakonzervování aktuálního stavu virtuálních disků (jsou uzamčeny) a pro každý z nich se vytvoří nový očíslovaný soubor, do kterého se ukládají veškeré změny, jimiž se liší aktuální instance od té, na níž byl aplikován snapshot. Snapshoty ale nelze udělat v každé aplikaci od VMware. Původně bylo možné provést pouze jeden snapshot a to buď v prostředí VMware Server, nebo VMware Workstation. V prostředí VMware Workstation lze nyní provádět i vícenásobné snapshoty. Aplikace VMware Player sice s nimi umí pracovat, ale neumožňuje je dělat.

Seznam snapshotů *.vmsd

Tento textový soubor obsahuje informace o snapshotech, ze kterých si pak VMware Player sestaví aktuální obraz virtuálního disku.

Virtuální paměť *.nvram

Obsah paměti virtuálního stroje