KVM (hardware)

Jak bylo napsáno hned v úvodu manuálu pro KVM, QEMU bylo původně vyvíjeno jako virtualizační nástroj, který emuloval kompletní hardware virtuálního stroje. To bylo pochopitelně velmi náročné na výpočetní výkon, proto se začala kolem r. 2010 integrovat podpora hardwarové virtualizace přímo v CPU. A z QEMU, které umělo emulovat funkce ostatního hardware, se stal především nástroj, který funguje jako prostředník mezi systémem virtuálního stroje a hostitelským strojem.

Původní koncept konfigurace QEMU

Původní koncept konfigurace QEMU byl zaměřen především na jednoduchost. Proto je do značné míry i dnes zachována určitá kompatibilita. Kupř. chceme-li pouze otestovat linuxové LiveCD, stažené z webu, stačí pouze předhodit pomocí parametru -cdrom stažený ISO soubor:

user@stroj:~$ qemu-system-x86_64 -cdrom livecd.iso

Pro sofistikovanější použití však takto jednoduchá konfigurace nestačí. Proto se objevily konfigurační volby, pojmenované nikoliv podle obvyklého jména zařízení, ale podle typu. Pro ukázku viz výše uvedený příklad, ovšem tentokrát zpracovaný s využitím parametru -drive:

user@stroj:~$ qemu-system-x86_64 -drive file=livecd.iso,cache=unsafe,if=ide,media=cdrom

Tímto způsobem lze poměrně jednoduše vytvořit virtuální stroj s prakticky neomezeným počtem blokových zařízení. Jenže zrovna u blokových zařízení poměrně záhy přestaly konfigurační možnosti vyhovovat. V rámci jednoho parametru totiž byly současně uvedeny jak konfigurační hodnoty určené pro virtuální prostředí hosta (volby if a media, které jsou důležité pro systém virtualizovaného stroje), tak volby důležité především pro hostitele (volby file a cache, které určují kde jsou uložená data a jak se má s nimi pracovat).

Proto byl koncept upraven tak, že původní parametry se používají pro nastavení na straně hostitele a konfigurace hardwarových zařízení pro virtuál se dělá přes parametr -device. S tím, že lze pro zjednodušení používat i konfiguraci dle původního konceptu.