RAID (typy)

RAID - typy

V Linuxu můžeme použít 3 typy RAIDů:

• Linux SW RAID, který je realizován kompletně linuxovým jádrem
• FakeRAID neboli SW RAID v BIOSu počítače, který je realizován BIOSem, ale nad kterým v lze získat v Linuxu kontrolu jen v případě, že je k dispozici funkční linuxový driver k chipsetu, který raid provádí.
• plně HW RAID - v základních deskách běžných počítačů a levných serverů se většinou vyskytuje pouze FakeRAID (viz níže). Desky, které mají skutečný HW RAID bývají nechutně drahé a navíc pokud řadič umře a vy nemáte k dispozici více strojů se stejným typem řadiče, tak se vám už nemusí podařit z disků data vydolovat.

HW a SW RAID

Jednou z výhod hardwarových RAIDů je jejich blbuvzdornost. Většinou podporují tzv. hotswap ( tj. že zařízení lze vyjmout či přidat, aniž by bylo nutné stroj restartovat ), takže v případě, že jeden z disků odejde do věčných lovišť, stačí místo něj zasunout nový.

Bohužel některé hardwarové RAIDy omezují uživatele tím, že vyžadují identickou velikost a rovněž typ náhradního disku. Nelze tedy kupř. vytvořit RAIDové pole kombinací SATA a IDE zařízení (což softwarový RAID umožňuje). Dříve to vcelku nebyl až takový problém, protože vývoj pevných disků nebyl tak překotný jako dnes. Jenže kdo vám dnes zaručí, že za dva roky seženete disk s identickou kapacitou a rozhraním? Pokud budete mít štěstí, tak to bude za cenu kompletně nového stroje.

Výhodou je, že nainstalovaný systém vidí diskové pole vždy jako jedno fyzické zařízení, bez ohledu na použitý operační systém. Nevýhodou je však závislost na uzavřeném firmware. Pokud bude ovladač vašeho RAID zařízení obsahovat nějaký bug, nezbývá se než modlit aby pro něj měl výrobce nabídnul nějakou možnost opravy či řešení.

Hardwarové RAIDy jsou také poměrně drahá zařízení, proto levnější základové desky pro PC s HW RAIDEM umožňovaly vytvořit jen jeden RAID z menšího počtu disků. Dnes už je situace taková, že se základové desky prodávají pouze se softwarovými pseudořadiči, které ve skutečnosti vůbec hardwarový RAID neumí! Bohužel nezkušený uživatel se tuto skutečnost zpravidla dozví až v okamžiku, kdy mu začne vrtat hlavou, proč mu instalovaný Linux vidí místo jednoho zařízení stále jednotlivé disky.